Ne nebojte se, nebudu psát článek o výhodách kolektivizace nebo JZD. Chci jen poděkovat všem, kteří se odvážili a vyrazili o víkendu na MČR štafet a družstev.
Ale abych začal od začátku. Účast na MČR jsem plánoval, ale myslel jsem, že budu pouze doprovod Kuby v SCM a já sám si čekání na shromaždišti zpříjemním účastí v MIXech. Na začátku srpna se ale ozvala Anička, že si musíme vyběhnout body v H21 na posledních štafetách v Jihlavě, abychom se kvalifikovali do H21 na MČR. Měli jsme běžet ve složení s Vojťasem, Ančou a se mnou. Mě od začátku léta trápila patička a v podstatě jsem neběhal. Pokud jo, tak do hodiny v bolestech a ze strachu, že se něco urve. Také jsem začal počítat a vyšlo mi, že bychom oba závady museli být do 12. To se mi zdálo absolutně nereálné. Nicméně Aničku jsem jmenoval kapitánkou a ta byla neúprosná. Štafety v Jihlavě byli pro mě otřesné. Vojta zaběhl super a Anička ještě líp (oba dny porazila kluky z béčka z Turnova) a já to na finiši vždy podělal. Takže jsme si nevyběhli ani bodík.
Nicméně mým fiaskem se Anča nedala obměkčit a trvala na tom, že na MČR dáme v neděli dospělácká družstva. Když jsme dávali dohromady složení družstva, tak jsem si připadal, že se někdo zbláznil. V sestavě byli sice dva vynikající junioři, ale pak 3 dorostenci, rok neběhající Lucka a kulhající Stašek. Ze začátku jsem měl vztek, protože se mi fakt nechtělo jet dělat někam „tajtrdlika“ (cenzurováno :-D). Navíc jsem měl pocit, že se to kapitánka trochu bojí říct ostatním. Když jsem tak sondoval u spoluběžců, tak všichni nevěřícně kroutili hlavou (jemně řečeno).
Pata se nelepšila, ale kupodivu na podzim jsem neběhal závody až tak špatně. Tak jsem furt věřil, že to nějak dám. Snažil jsem se běhat úseky po měkké trávě, ale pata byla neúprosná. Postupem času jsem ale měnil názor. Z čirého zoufalství jsem se postupně začal těšit. Říkal jsem si, že je dobře, že je na nás někdo tvrdý, že je fajn, že tu naší pomalu mizející partičku dává někdo dohromady.
A pak už to přišlo. V sobotu v podvečer štafety na seznámení s terénem a v neděli hurá do boje.
Závod je to dlouhý a chtěl jsem šetřit síly. Navíc byla zima, tak jsem zůstal v autě na parkovišti a čekal jsem. Ale postupně jsem „uzrával“ a vyrazil jsem na shromaždiště. Vždyť to přeci může být poslední závod, který v takovém složení poběžíme. Na shromaždiště jsem dorazil ve chvíli před první předávkou. Anča na předávce, Vojta v Pytlíku a ztráta na první štafetu 3 min. Ten Vojťas je bůh!!! Nakonec to byly 4 minuty a krásné 24. místo. 9 km za 44 min! Vojťas se zubí. Na mapovém startu byl před Holušou, kanál jeden. V lese radí Danu Wolfovi z Turnovského béčka a poráží ho. Brečí, že kdyby neudělal chybku v pytlíku, tak zařízne i Bajeříka z Turnovského áčka. Když pozoruji, kolik lidí za ním dobíhá, tak nevěřím svým očím. Samí borci, kterým nesahám ani po kolena a on je dává. Jsem Stašek! 😉
Anička na druhém úseku to také mydlí a nekouká doprava a doleva. Hezky jen před sebe a pátým časem na úseku nás vytahuje na sedmé místo celkově. Za námi je áčko OK99, oba Turnovy, Jičín, béčko Pardubic, Luhačovice, … Dal bych si štamprdli. 😉
Na třetím úseku bojuje Péťa a práská také do koní. Jen jedna větší chyba. 9 km za 51 min. Už ani toho Péťu nedám. 😉 Celkově jsme osmnáctí. Nohy od stání u koridoru začínají bolet, tak nechávám ostatní závodit a jdu si sednout do stanu. Přece jim to nezkazím. Pak už jde Anička F. a jsme dvacátí. Nejdelší úsek běží Matouš. Jsou proti němu samá reprezentační esa. Matouš se toho nebojí a drží nás v první dvacítce. Pak už jde na řadu Lucka. Jako vždy je bojovnice. Nejlepší družstva už začínají dobíhat a vyhlašují, že pro urychlení bude hamba start. To je pech. Jsme na tom tak dobře a nestihneme to. No nic. Rozbíhám se. Patu proběhnu, projdu, protáhnu a tak dokola, až ji umrtvím a uvědomí si, že má dnes opravdu smůlu. Hamba start pořád odkládají a já už jsem nervózní. Už se rozcvičuju 45 minut a moje sportovní nažhavení klesá. Jsou 3 minuty do hamba startu a Lucka je na finiši. Je to neuvěřitelné, my to dokázali! Moji soupeři z posledních úseků mi neochotně dělají prostor, abych mohl vyrazit. Odkud tenhle Jouda je? Jo hoši dobrej oddíl, musíte alespoň každou středu makat! 😉 Jsme 27.
Vbíhám do prázdného lesa. Snažím se od začátku do toho bušit. Anička jen špitla, že doufá, že poběžím jako Péťa. Ach jo, přece to zase nepokazím!
Kontroly naskakují jako po másle a já zažívám slastné pocity. Žádný stres, užívám si to. Za půlkou toho mám plné zuby a začínám kličkovat a přicházejí první nejistoty. Dobíhají mě finišmeni. Jsou o hodně rychlejší, ale dělají ještě větší chyby než já, takže se snažím jít pořád to svoje. Pak jdou rovně, já se necítím a radši trochu obíhám, abych se zase srovnal s mapou. Na diváckém průběhu mě přefrčí finišman Luhačovic rozdílem jako když předjíždí formule trabanta. A sakra. Ale po průběhu na louce se najednou naše kroky srovnají a v pytlíku ho dotahuji. Na sběrce ale zase mizí za obzorem. Poprvé letos se snažím finišovat. Může jít přeci o vteřiny. Pohled je to hrozný. Kolena k sobě, paty od sebe, no jako když blondýna (samozřejmě jiná než Anička) v lodičkách běží na tramvaj. No ale čas to není špatný. Uff mám to za sebou a jsem spokojený. Udržel jsem 27. místo.
Anička vypadá spokojeně. Dotáhla nás, kam jsme snad ani nedoufali, že můžeme dorazit. Všichni se na sebe zubíme a myslím, že teď nikdo nelituje. Svět je krásnej.
Je nutné uznat, že letošní podmínky pro nás byly hodně přijatelné. Bylo to velmi rychlé a to mlaďoši jsou. Bylo vidět, že ten vloni stříbrný základ v nich prostě je a když jim to mi ostatní moc nezkazíme, tak se dá závodit.
Omlouvám se, že jsem neinformoval jak běželi ostatní v sobotu nebo v neděli. Běželi také výborně, ale tohle je prostě jiný příběh.
Tak ještě jednou moc děkuji, že jste mě vytáhli, omlouvám se, že jsem nevěřil, a kdyby byla zase někdy příležitost, tak neváhám ani vteřinu.
Stašek (pro neznalé STarej ŠEdivej Kokta)